Day 1 & 2 in Manchester

Jelikož jsem přiletěla do Manchesteru 3. září k osmnácté hodině večerní, týká se dnešní příspěvek spíše následujícího dne (tedy 4. září). Ale začněme popořadě.

Zdrogovaná kinedrylem jsem nejprve zanechala na letištním záchůdku moji nejoblíbenější vínovou mikču s kapucou, kterou mi (děkuji ti bože) nakonec dokázala propašovat přes první letištní kontroly moje boží maminka. Bez této mikiny by nebyl pobyt v Anglii úplný, takže jsem převelice ráda, že mi mikinka pyšně stráží komínek oblečení v rozvrzané manchesterské skříni. O rozvrzanosti všeho v mém novém domově se zmíním za chvíli.

Do nebes jsme vzlétli po půl páté odpolední. Let byl naprosto bezproblémový (nuda), usazena jsem byla směrem k uličce (konkrétně jsem trůnila na sedadle 17C) vedle dvou manchesterských děvčat (patrně) o několik let mladších, než jsem já. Jelikož jsem využila leteckou společnost EasyJet, letušky nám dopřály divadélko na téma: „Co dělat, když se v letadle něco posere, a za chvíli se zřítíme dolů“. Spíše než instruktáž mě ale zaujala jedna letuška (tj. stevardka), která značně připomínala robota. Byla tak dokonale (na/z)malovaná, až to působilo nelidsky, tedy uměle.

Letadlo přistálo něco málo před osmnáctou hodinou anglického času (tedy u vás na Kontinentu k devatenácté hodině večerní). A přede mnou stály dva základní úkoly. To jest setkat se se svým druhým, větším kufrem a nalézt autobusovou zastávku linky 49 (nástupiště E), ze které mě dvoupatrový autobus doveze na kýžené místo (tj. Great Western St). První úkol byl splněn bez problému, kufřík dokonce stihnul udělat několik koleček, než se dostal ke své milované majitelce. Druhý úkol už byl celkem oříšek. Nestačilo totiž vyjít dveřmi pod cedulí EXIT a nasednout do vozidla. Musela jsem se zeptat jedné paní na pro mě nevhodné zastávce, zda náhodou neví… a nevěděla. Následně jsem si ale všimla cedulí s nápisem Bus & train & tram station a po pár minutách chůze došla na správné místo a prakticky ihned vyrazila na cestu.

Cestou z letiště jsem měla možnost pozorovat anglické počasí, přičemž mi zůstala každá nit na oblečení suchá.

Samotná cesta z letiště do mé nové domovské čtvrti mohla trvat tak tři čtvrtě hodiny odhadem (nevím přesně, zapomněla jsem checknout čas). Jak jsem dopředu čekala, zastávky v autobuse nebyly ani hlášené, ani nikde napsané. Musela jsem tedy celou cestu kontrolovat google mapu, abych věděla, kdy se blíží čas výstupu. Pak už jsem si to konečně štrádila do mého nového domova (4 Maine Road, Rusholme). Nervozita se stupňovala, jelikož mi jakýsi Adam (asi zástupce majitele domu, Henryho) napsal mail, že aktuálně nefunguje smartlock a budu muset využít pozlacený klíč ukrytý v černé krabičce s bílým křížem u černé brány. Ta krabička se měla údajně po naťukání kouzelného kódu otevřít jako padací most. Vlastně to tak fungovalo, až na to, že celá ta krabička byla vlastně tak trochu v rozkladu a nedařilo se mi ji složit do původní podoby. Naštěstí mi přišel na pomoc již zmíněný Adam, který se posléze ukázal jako expert přes klíče a otevírání/zavírání dveří. Jeho pomoci jsem využila ještě týž den na zavření dveří do prádelny a druhý den na otevření vchodových dveří :). Buď je on odborník na dveře, nebo jsem prostě jen nemožná (to spíš).

Konečně jsem se mohla ubytovat. Znavená cestou jsem rychle vybalila věci z kufrů a nalifrovala je do skříně. Takhle to moje apartmá vypadá:

Pěkné, že? Na první pohled to vypadá moc hezky, na druhý pohled již trošku hůř (o tom více v následujícím příspěvku). Ale nejsem žádná princeznička (nebo jo?). Hlavní je postel a ta je velká, měkká a první noc se mi v ní spalo báječně. Brzy ráno jsem se nevzbudila kvůli hrášku otlačeného do mých zad, ale byly to všudypřítomné rozvrzané podlahy, včetně schodů. V tomto domě nezůstane utajen ani jeden malý krůček mých spolubydlících (které krom Adama zatím neznám).

Brzké ranní vstávání jsem si ale ráno zakázala, a nakonec se vykopala z postele až před devátou hodinou. Teď si říkáte, ta se teda má na té stáži, to bude flákárna. UVIDÍME. Dnes je středa a Lianne, která mě bude mít v práci na starost, dorazí na univerzitu až v pátek. Tudíž jsme se domluvily, že si během prvních dvou dnů zařídím administrativní věci typu identifikační kartička, IT účet a kurz o ochraně dat. Všechny tyto věci jsem dnes zvládla. Po desáté hodině ranní jsem totiž vyrazila směr Manchester University. Po cestě jsem nakoupila pár věcí v Tescu a potom to namířila přímo do Simon building, kde sídlí HR. Ta budova byla trochu jako bludiště, ale nakonec jsem cílové místo našla. Paní na mě spustila svou rychlou manchesterskou angličtinou a já civěla jak neslyšící, musela mi tedy větu zopakovat. A takhle probíhala celá naše konverzace. Nicméně kartičku mám. Tedy jsem oficiálně výzkumníkem/vědcem na Univerzitě.

Po cestě nazpět (samozřejmě s deštníkem v ruce, jak jinak) jsem omrkla Stopford building, kde budu od pátku až do půlky prosince pracovat. Celkem obyčejná budovat zvenku, ničím speciální. Lianne ji v mailu ale popsala jako maze, čili bludiště. Tak to jsem v pátek zvědavá. Po návštěvě Lidlu (abych měla co jíst) jsem dorazila před polednem domů (to jsem si tedy rychle zvykla). Stála přede mnou výzva, a to uvařit si brambory na plynovém sporáku (který doma nemáme, ale nebylo to nic složitého) a upéct lososa v horkovzdušné troubě (kterou doma rovněž nemáme, a rovněž to bylo v pohodě). S mírným napětím se stalo moje kulinářské umění realitou a já se mohla napapat. Zbytek odpoledne jsem strávila telefonáty/vyměňováním zpráv se svými blízkými, půlhodinovým pilates, absolvováním online kurzu o ochraně dat, zřízením IT přístupu na univerzitu a válením se.

Tak dobrou!