První den na Manchesterské univerzitě (day 4 / day D)

Dnes mě čekal den D, to jest první den na Manchesterské univerzitě. Nakonec bych ho ale nazvala spíše jako den M – první den po zahlédnutí myši v mém pokoji. Ano je to tak, v mém novém domě, co hůř, v mém novém pokoji byla včera v noci spatřena myš. Zatímco jsem si v posteli četla manuál do Staty (tj. statistický program, v němž budu v práci nyní pracovat), myška si to štrádila po koberečku před zrcadlem pod mou postel.

Vždycky jsem si myslela, že se myší nebojím. Ne že bych se s nimi chtěla někdy mazlit, ale vidět myš venku na trávě, jak si s ní hrajou naše kočky, mi rozhodně nikdy nevadilo. Teď už vím, že se myší bojím, a to hodně. Nebo se možná bojím spíš myšlenky, že by po mně mohla myška v noci lézt. Moje reakce po zahlédnutí myši byla adekvátní mému strachu. Zavýskla jsem a ihned se na posteli postavila do vzpřímené polohy. Možná bych z té postele i vzlétla, kdyby to šlo. Potom mě nenapadlo nic lepšího než z pokoje zdrhnout jako srab. Moje maminka, která se mnou sdílí strach z myší, mě uklidňovala po telefonu, zatímco jsem seděla vyklepaná na gauči v obýváku. Přeci nebudu s tou myší v jednom pokoji! A ejhle, myška běží v obývacím pokoji. Doufám, že je to TA myška z mého pokoje, a ne její kámoška. Ihned jsem běžela nazpět do svého pokoje a zabouchla rázně dveře. Škvíru mezi dveřmi a podlahou utěsnila přehozem z postele a největší dírky mezi podlahou a zdí vycpala útržky toaletního papíru. Zbytek noci jsem spíš probděla.

Nutno říct, že takhle jsem si noc před prvním dnem v práci nepředstavovala. Nedostatek spánku jsem se snažila ráno vykompenzovat šálkem koka čaje. Ano, necítila jsem se tak hrozné, mohlo to být horší. Kolem půl desáté konečně vyrážím směr univerzita. Cestou jsem se ještě stavila v Lidlu, co kdyby tam měli pastičku na myši. Nemají. Tak alespoň něco k svačině. Přesně v deset hodin vstupuji do Stopford Building, mého nového pracoviště.

U recepce mě do minutky vyzvedává Lianne, která mě má na starosti. Velmi sympatická slečna/paní. Hned po několika prvních větách ze mě padá velká úleva. Nemluví manchesterským dialektem (tzv. Mancunian, o tom někdy příště), ale normální britskou angličtinou, na kterou jsme zvyklí ze školy a většiny britských filmů či seriálů. Prozrazuje mi, že pochází z jižní části Anglie a bakalářský a magisterský titul získala v Londýně. Sláva, alespoň někomu budu v práci rozumět. Nejprve jsme zamířily pro Starbucks kafe, což mě velmi potěšilo, kofein jsem potřebovala jako sůl. Potom nás čekal výstup do druhého patra a kličkování spletí chodeb do mé budoucí kanceláře. Lianne v mailu nepřeháněla, když přirovnávala budovu k bludišti. Jsem v koncích. Jak proboha najdu v pondělí znovu svou kancelář, ba co hůř, jak najdu odpoledne východ :)? Moje nová kancelář je malá, bez oken, ale zcela dostačující. Uvidím v následujících dnech, zda se ke mně někdo připojí, nebo zda tu budu na samotce. První pracovní den jsem strávila studiem pro mě nového statistického programu Stata. Lianne mi ukázala sérii manuálů a ukázkových úloh. O půl třetí jsem se zúčastnila workshopu na téma hledání shluků v datech, z části opakování, z části něco nového. Nicméně potěšující bylo, že je v naší pracovní skupině minimálně ještě další jeden člověk, co mluví normální britskou angličtinou.

Po půl páté jsem to v práci zabalila, přišel na mě hlad a svačiny již snězené. Z budovy ven jsem se nakonec úspěšně dostala, i když s jistou námahou a jiným východem, než jsem chtěla. Doma mě čekalo milé zjištění, a to nastražená pastička na myš mezi skříní a zdí v mém pokoji. Podle mailu majitelovy ženy, nastražila v obýváku hospodyně ještě druhou pastičku. Sláva. Doufám, že už tu žádnou živou myš nikdy nezahlédnu. Kéž by tu byly naše kočky.