Nedělní toulky Manchesterem aneb jak jsem byla dvakrát ve stejném kostele

Po týdnu se, již tradičně, opět ozývám. Tentokráte nebudu hovořit o sobotním výletě městem, ale o nedělním. Dovolila jsem si narušit takovou mou malou tradici, že v sobotu vyrážím objevovat krásy města. Důvod byl prostý, v sobotu bylo hnusně. A protože mě až příliš typicky anglické počasí nedovolilo vyrazit ven, raději jsem onen den zvolila válení se u seriálu. V neděli se ovšem počasí umoudřilo (dokonce ani deštník nebyl potřeba).

Výlet jsem jako obvykle započala cestou po Oxford Road podél univerzitního areálu, až jsem došla k centrální knihovně. Poté jsem se vydala k manchesterské radnici (Town Hall), na které probíhá několikaletá rekonstrukce. Z Albertova náměstíčka u radnice, jsem nenápadnou uličkou došla až ke kostelu Svaté Marie, anglicky St Mary’s Church. Tento kostel nalezneme v mapách rovněž pod názvem The Hidden Gem, v překladu skrytý drahokam. Tato přezdívka celkem sedí, řekla bych. Kostel je opravdu ukrytý. Nenachází se na žádné hlavní ulici, ba naopak na docela nenápadné malé ulici. Nějak nevyčnívá ani netrčí. Kostel je postavený jako další řadový dům, jak to bývá typické u domů v centru města. U kostela se nenachází ani hřbitov, ani zahrada. Před vchodem na schodech seděl tak leda bezdomovec. Patrně je to jeho rajón, protože jsem ho tu potkala jak v dopoledních, tak v odpoledních hodinách.

A proč drahokam? Ačkoliv je to kostel, co se týká výzdoby, relativně skromný, ukrývá moc pěknou sbírku obrazů křížové cesty od britského umělce Normana Adamse (1927–2005). Právě obrazy jsou hlavním lákadlem návštěvníků (myslím turistů) bez ohledu na náboženské vyznání. Chodí sem tedy i velké množství nekatolíků. Já jsem onen kostel během jednoho dne navštívila dokonce dvakrát, ačkoliv do kostela normálně nepáchnu, co je rok dlouhý. Kostel svaté Marie byla moje první dopolední zastávka. To ale nebylo zrovna šťastné rozhodnutí, neboť jsem zrovna natrefila na mši. Co hůř. V moment, kdy jsem vešla do kostela a zařadila se mezi lidi postávající vzadu, farář vybídl anglickou variantou našeho „pozdravte se navzájem pozdravením pokoje“. Jinak řečeno, podejte si s lidmi okolo ruku. No tak jsem si ji tedy podala s pánem stojícím vedle. A protože jsem pochopila, že jsem se tu octla trochu špatně, namířila jsem si to ihned k východu. V těsné blízkosti dveří stál postarší pán a s úsměvem mi podával ruku. Nezbývalo mi než mu podání ruky opětovat. Možná o to víc byly pro něho překvapivé moje následné kroky vedoucí přímo ven z kostele. Stalo se no, snad mi to pán (Bůh) odpustí. Protože jsem ale o prohlídku kostela vážně stála, navštívila jsem jej o pár hodin později ještě jednou. Kostel byl praktický poloprázdný. Díky Bohu :). Pokochejte se fotkami interiéru.

Po první nevydařené návštěvě kostela jsem si to namířila do People’s history museum, tedy muzea historie lidí. Museum se nachází v těsné blízkosti řeky Irwell a ta se nakonec ukázala jako zajímavější než samotné muzeum (alespoň pro mne). Nejenže muzeum vypadalo nudně zvenku, nudné bylo i uvnitř. Zabývalo se totiž historií Británie. Nehledejte tam ale starověk ani středověk. Hledejte tam spíše dvacáté století a boj za demokracii. Tedy jedná se o národní muzeum demokracie. Nejsem až takový milovník historie, natož takhle specifického období britských dějin. Nic pro mě tedy. Muzeum jsem prošla rychlostí větší, než je rychlost světla. Raději jsem se na moment zastavila na mostu přes řeku Irwell, abych zachytila příjemný pohled, který byl dopřán mým očím, na několika následujících fotografií.

Po rychlé návštěvě muzea bylo mojí další zastávkou The Royal Exchange Theatre. Budova Royal exchange sloužila kdysi jako místo pro výměnu komorbidit (především bavlny a textilií). Ve velké ústřední hale (Great central hall) se uprostřed nachází prosklené, opravdu netradiční, kulaté divadlo, v němž je podium dokola obklopeno sedadly. V bezprostřední blízkosti divadélka se nachází kavárnička, a tak jsem si objednala kávu a posvačila. Poté jsem udělala okruh kolem divadla a navštívila obchůdek s uměleckými dárky.

Nic dalšího, zajímavého pro Vás již dnes nemám. Je pravda, že jsem ještě stihla navštívit Primark a několik dalších obchodů, to se do dnešního příspěvku ale nehodí. Nezbývá než se s Vámi pro tentokrát rozloučit. A zase někdy příště!