Pracovní cesta do Oxfordu (part I)

Po delší odmlce se opět hlásím. Více jak týdenní pauza v psaní byla způsobená velkým pracovním vytížením. Paradoxně mě ale nezahltili tady na univerzitě, ale ozvali se z práce v Brně (dík Michale, dík Zlato). Ale! Návrat je velkolepý a možná i překvapivý. Dnešní povídání totiž nebude patřit Manchesteru, ale Oxfordu. Ano, je to tak. A protože tuším, že toho je k vyprávění celkem dost, již dopředu avizuji, že bude mít dnešní příspěvek pokračování.

Ve středu, 25.9.2019 (tý jo, už jsem tady víc jak 3 týdny!), jsem krátce po poledni vyrazila Megabusem z Manchesteru do Oxfordu. A aby to nebylo tak jednoduché, rozhodla jsem se pro autobus s přestupem v Birminghamu. Ne, nepotřebovala jsem se nutně podívat do Birminghamu, důvod byl čistě finanční. Vlaky jsou drahé jako prase! Jemněji se to říct nedá. Když jsem si týden před odjezdem hledala spoje z Manchesteru do Oxfordu, nemohla jsem věřit svým vlastním očím. Zpáteční jízdenka vlakem by mě vyšla dráž než zpáteční letenka Praha-Manchester. To je fakt k nevíře. A protože jsem nevěděla, zda mi v práci cestu proplatí, nebo to půjde z peněz co tu mám na život v Manchesteru, rozhodla jsem se pro levnější variantu – autobus. Vlakem bych byla v Oxfordu téměř o hodinu a půl dříve a nemusela bych přestupovat, nicméně bych platila 4krát nebo možná i 5krát více. Samotný přestup nebyl ale vůbec složitý, přešla jsem jednoduše do autobusu, který byl zaparkovaný hned vedle. Víc autobusů na oné zastávce ani nebylo. Takže jsem se dopředu trochu zbytečně obávala. Samotná jízda autobusem byla velmi pohodlná, dojem z cesty mi kazil pouze značně naplněný močový měchýř. Toaleta sice v autobusu byla, jak nám hned na začátku oznámil svou manchesterskou angličtinou pan řidič, ale k jejímu použití by mě donutilo jenom opravdu reálné riziko prasknutí močového měchýře. A já měla pocit, že to ty moje epitelové buňky ještě nějakou chvilku zvládnou.

Zhruba o půl šesté jsem vystoupila v centru Oxfordu a s pomocí Google map začala hledat nejbližší zastávku, ze které mě autobus doveze na místo ubytování. Tam už na mě měla čekat kolegyně Markéta, kterou autobus z Londýna do Oxfordu přivezl chvíli přede mnou. I cesta z centra do okrajovější části Oxfordu nepředstavovala větší problém. Ano, trochu jsem se se svým kufrem po ulicích motala, než jsem našla vhodnou zastávku, ale to je celkem přirozené na místě, které neznám. Musím se přiznat, že se cítím při cestování po cizí zemi už celkem sebevědomě. Nutno říct, že bez chytrého telefonu a google map, bych byla úplně v háji. S jejich pomocí jsem ale téměř neporazitelná (tedy za předpokladu, že se mi nevybije baterka, že). Lehce po šesté jsem konečně dorazila do penzionu Pickwicks Guest House, kde mě přivítala Markéta. Shodly jsme se, že to uvnitř penzionu vypadá trochu jako pro panenky… tak nějak princeznovsky. Vrásky na čele nám trošičku udělalo zjištění, že nefunguje centrální topení. Paní na recepci, nám donesla alespoň přímotop s tím, že zavolá majiteli, aby tento problém co nejdříve vyřešil. Topení do našeho odjezdu bohužel nikdo nezprovoznil. Ale mně to vlastně nevadilo, času jsme na pokoji trávily minimálně a topítko do zásuvky nám stačilo.

A proč jsem vlastně do toho Oxfordu přijela? Konal se meeting FOREUM v rámci projektu, jehož cílem je provézt analýzu komorbidit u pacientů s revmatoidní artritidou v pěti evropských registrech. Podrobnostmi vás zatěžovat raději nebudu. Srandovní na tom ale je, že jsem na meeting jela s absolutním minimem informací o projektu, a navíc jako zástupce Michala, který se na projektu bude podílet (nikoliv já), ale který z nějakého důvodu nemohl dorazit. Workshop byl určený především data manažerům (což já nejsem), tedy vlastně jsem se v Oxfordu ocitla trošku omylem. Ale rozhodně mi to nevadilo. Viděla jsem se po měsíci s Markétou (tedy s člověkem, co mluví česky, hurá), což bylo strašně fajn. Navíc jsem nabourala takovou tu moji zajetou rutinu z Manchesteru. V sobotu ráno, když Markéta odjela mi bylo trochu smutno. Zase jsem tu sama.

Ve čtvrtek ráno po snídani, která trvala možná až trochu moc dlouho (anglická snídaně vyžaduje nějaký ten čas), jsme vyrazily směr Botnar Research Centre, kde se daný meeting/workshop měl konat. Dorazily jsme na minutu přesně (nebo možná o pár minut později?). Včasný příchod nám chtěly zhatit automatické dveře, které ale nakonec tak úplně automatické nebyly (chtělo to zmáčknout čudlík). Když jsme se všichni společně sešli, začal náročný program. Tamní wifi si dělala, co se jí zachtělo a ony dva dny se jí zachtělo nás odstřihnout od světa sociálních sítí. Ani data nefungovala tak, jak měla. Prostě nějaká offline bublina nebo co. Po čtvrté hodině odpolední program skončil. Před společenskou večeří, která měla začít ve třičtvrtě na osm, jsme měly s Markétou nějaký ten volný čas. Pro krátkém odpočinku na pokoji v penzionu jsme se rozhodly vydat se do centra města a navštívit slavný Primark. Každý o něm vždycky mluvil, ale já v něm vlastně nikdy nenakupovala. Několik zajímavých, a hlavně levných věcí jsem tam objevila. Moje peněženka se tedy trošku odlehčila.

S ostatními jsme se sešli před Trinity College v domluvený čas (to jest ve třičtvrtě na osm). No a pak to začalo. Večeře se opravdu konala v Trinity College (tj. kolej Oxfordské univerzity) a prostírání bylo ve velkém stylu. Menu na stole dávalo tušit, že to bude tak trochu nóbl (posh) večeře o třech chodech. Jako první chod byla polévka Gazpacho s opečeným lososem, avokádovým sorbetem, balzamikovým octem a olivovým olejem. Servírování bylo moc hezké, jídlo jako takové mě nenadchlo. Gazpacho polévka je tradiční španělská studená zeleninová polévka původem s Andalusie. S mým bratříčkem jsme se jednou pokoušeli ji udělat doma. S výsledkem jsme nebyli úplně spokojení. Nicméně, když ji porovnám s touto polévkou, myslím, že ta naše byla dobrá. Samotná polévka mi celkem chutnala. Lososa mám moc ráda, ale vykoupaný v zeleninové polévce mi prostě nechutnal. A ta zmrzlá avokádová koule ? Co to do prdele (wtf)? Avokádo miluju, je to jedno z mých nejoblíbenějších jídel (ovocí), mažu si ho na chleba, jím ho jen tak samotné. Ale jako sorbet v polévce? Ne, děkuji pěkně.

Druhého chodu jsem se trochu bála. Měl jím být hovězí steak s tomatovou šťávou, polentou, „ratatouille“ a olivami. Já nejsem moc velký masožravec. Kuřecí, krůtí nebo králičí si dám ráda, ryby zbožňuji, vepřové prakticky nejím a hovězí sem tam. Byla jsem ale odhodlaná ten steak prostě sníst. Po chirurgickém řezu čepelí nože jsem o mém přesvědčení začala silně pochybovat. Ten steak byl rare (rozuměj polosyrový). Se začátku jsem se přes to snažila přenést, krev ignorovat a prostě to rozžvýkat a spolknout. Po několika soustech jsem to ale vzdala. Chuťově steak špatný nebyl, ale v krvavém provedení jej opravdu jíst nemůžu! Polenta byla fajn, pečená/grilovaná zelenina nic moc (já na to prostě nejsem). Olivy jsem tam naštěstí nikde neviděla (ano, patřím k těm, co je rádi nemají).

Na dezert jsem se vyloženě těšila. Jednak jsem si chtěla zpravit chuť, jednak mám sladké prostě ráda. Marně si vybavuju něco sladkého, co by mi někdy nechutnalo. Závěrečný chod měl tvořit karamelový jablečno-pekanový crumble s karamelovou omáčkou a vanikovou zmrzlinou. Za mě nejlepší jídlo večera. Crumble je typický britský dezert z ovoce a drobenky. Vanilkovou zmrzlinu jsem si polévala karamelovou omáčkou, to byla dobrota. Crumble byl taky výborný, pečená jablka mám ráda. Po dezertu následovala ještě káva, k níž jsme dostali naservírované pralinky (bonbóny).

Po večeři nám ještě ukázali pár pokojů. Zaujali mě především šachy (viz fotka dole). V jednom pokoji jsme si udělali společnou fotku a poté se šli podívat do kapličky.

Čtvrteční den jsme zakončili v jedné typické anglické hospodě (respektive spíš venku, na „zahrádce“ pod věží). Objednala jsem si pivo co nejpodobnější tomu našemu českému (slibuju, někdy si dám taky nějaké typicky anglické). Bylo dobré, ale můj žaludek byl po tříchodově večeři dost plný a už jsem s ním nemohla. V hospůdce jsme se nezdrželi dlouho, únava už byla znát. A já už jsem také unavená, myslím, že pro dnešek to stačí. Pokračování příště. To be continued!