Manchesterská katedrála a další zajímavá místa…

Uplynulou sobotu jsem kromě lovu pouličního umění navštívila několik zajímavých míst. Určitě stojí za zmínku Manchesterská katedrála. Kousek od ní se nachází Národní muzeum fotbalu, kolem kterého jsem ovšem pouze prošla. Jeho návštěvu si nechávám na někdy jindy (snad s mužským doprovodem). V sobotu jsem konečně zašla do Affleck’s obchodního centra, jež mi doporučil Henry. Jako highlight (rozuměj zlatý bod) sobotního dne ve městě považuji oběd v Piccadilly Gardens.

Kdo by se chtěl dozvědět něco více o pouličním umění v Manchesteru, nechť se podívá na předchozí příspěvek. Dneska se budu věnovat něčemu jinému.

Jak jsem řekla v úvodu, místo, které by bylo škoda Vám zde neukázat, byla Manchesterská katedrála. Ačkoliv se nedá srovnávat s naší katedrálou svatého Víta v Praze co do velikosti i co do výzdoby a honosnosti, rozhodně měla čím oslnit. Řekla bych, že dominantou katedrály byly bezesporu obří varhany. Měla jsem to štěstí, že se jich zrovna v době mé návštěvy ujal varhaník. Mohla jsem si poslechnout, jak znějí, a že normálně fungují (a tedy nejsou jen na okrasu). Krom varhan Vám na následujících fotografiích ukazuji okenní tabule katedrály. Ty mě prostě baví, jak jste si už mohli všimnout v příspěvku o knihovně Johna Rylandse (nějaká úchylka no).

A teď ty okna no…

Po návštěvě katedrály jsem si to namířila k Muzeu národního fotbalu (National Football Museum). Jak jsem avizovala v úvodu, pouze jsem prošla kolem. Jeho návštěvu jsem odložila do (snad) blízké budoucnosti. Pár desítek kroků od muzea mě ale zaujal zástup starých dvoupatrových autobusů (viz video). Je evidentní, že takovéto autobusy ji neslouží potřebám hromadné městské dopravy. Jako atrakce pro turisty ale poslouží výborně. Zdá se, že za určitý obnost peněz je možné si zakoupit i projížďku.

Najít Affleck’s mi dalo celkem práci. Čekala jsem totiž, že se bude jednat o nějaké obchodní centrum typu brněnská Vaňkovka nebo Olympie. Ale ne. Na jedné z hlavních ulic, které vedly od Piccadilly Gardens do Northern Quarter, se vejde do pasáže v budově a pak po schodech nahoru. Běžný turista by pravděpodobně toto místo nenavštívil, protože by si ho jednodušše nevšiml. Henry, který mi ono místo, doporučil, mi tvrdil, že se tam dají sehnat nejrůznější věci, a že je to velmi oblíbené místo mezi teenagery. A měl pravdu. Použité kartičky Pokemonů se opravdu nedají nalézt všude. Ani vitríny plné filmových, seriálových nebo komiksových postaviček nejsou typickým zbožím v hračkárně. K sehnání tam byly kostýmy, korálky, kameny, kytary, trička s hudebními motivy, staré desky a nejrůznější další blbinky. Klidně bych si tam mohla pořídit kérku nebo piercing, kdyby se mi zachtělo. Zvláštní bylo, že obchody nebyly od sebe nějak výrazněji oddělené. Přecházelo se jednodušše z jednoho obchodu do druhého. Mě sobně Affleck’s neoslnil. Možná za to mohl nabízený sortiment (asi jsem na to přeci jen už stará). Možná fakt, že se tohle místo líbí Henrymu.

Velmi příjemná část dne mě čekala v Piccadilly Gardens. V jednom ze stánků s jídlem jsem si vyžádala indické kuřecí kari s rýží. Moje první koupené teplé jídlo tady v Manchesteru. Zatím jsem si poctivě vařila obědy sama (ehm… občas se odbyla houskou se sýrem, co si budeme nalhávat). Ind na mě nešetřil se zeleninou, ale ani s chilli omáčkou. Moje chuťové buňky byly na chvíli trochu paralyzovány. Ale i tak jsem si pošmákla. Indické jídlo mám moc ráda a už jsem měla docela absťák. Na oběd vyšlo venku krásné slunečné počasí (nekecám, i v Anglii někdy svítí slunko!) Navíc jsem k tomu měla hudební vystoupení jedné místní umělkyně. I když jsem pořídila kraťounký videozáznam, raději Vám ho zde prezentovat nebudu. Není o co stát. Místo toho Vám ukáži vystoupení jiných umělců. Ti byli, dle mého názoru, mnohem šikovnější.